Expedice Bremerhaven–Gibraltar

Handbikeři se rozhodli vyrazit na ambiciózní expedici z nejsevernějšího cípu střední Evropy až do nejjižnějšího bodu Evropy. Trasu asi 3350 km ujelo štafetově 5 statečných handbikerů. Stejně jako u objížďky ČR Radomíra Krupy tak i tuto expedici podpořilo EXPRES MENU.

"Evropou Bez Bariér"
Expedice Bremerhaven – Gibraltar

Termín: 4. 7. – 28. 7. 2013
Trasa: Bremerhaven – Gibraltar

Po úspěšné účasti v extrémním závodu Jana Kopky 1000 miles Adventure se skupina 5 českých handbikerů rozhodla ujet trasu, kterou nikdo z českých vozíčkářů ještě nezdolal. Z Bremerhavenu přes Německo, Nizozemsko, Belgii, Francii a Španělskem do Gibraltaru. Tedy z nejsevernějšího bodu střední Evropy na nejjižnější bod Evropy. Trasu asi 3350 km ujelo štafetově 5 statečných handbikerů asi za 24 dnů.

Jak jeli?

Každý  handbiker ujel 20-24 hodin čistého času. Podle profilu trasy se pohybovala průměrná rychlost 10-15 km/hod. Denně tak zvládli porci přibližně 200 km. Výměna členů štafety probíhala během celého dne. Denně se vystřídalo minimálně 5-6 jezdců.

Ubytování

Ve vlastních stanech, v kempech (chatkách), v penziónech (pokud možno bezbariérových). Hlavně dle finančních možností.

Strava

Stravování si zajišťovali sami ze sponzorsky získaných hotových jídel od firmy EXPRES MENU.

Složení týmu handbikerů

Šmíd Michal (Frýdek Místek), Kužílek Matěj (Kopřivnice), Benada Luděk (Brno), Večeřa Miroslav (Ostrava), Dušan Petřvaldský (Olomouc).

 

 

Takto náročnou expedici zatím nikdo z Čechů nezorganizoval

(Rozhovor s Radekem Krupou)

Popište nám nejprve, co to vlastně je handbike?

Handbike je speciální tříkolka, se dvěmi koly vzadu a jedním vepředu, kterou pohání těžce zdravotně postižený člověk jen rukama. Na handbiku zdravotně postižený cyklista polosedí - pololeží. Má k dispozici stejné převody jako na běžném kole. Handbike je nádherným prostředkem vozíčkáře k seberealizaci jak v závodní cyklistice, tak i v cestovatelských projektech, nebo jen v rekreačním pohybu na silnici nebo v přírodě a horách s rodinou. Handbike byl donedávna jen tříkolkou silniční, ale před několika roky se již začal vyrábět i MTB handbike, pro použití v terénu a cestování po horských cestičkách. Vozíčkář sedí na handbiku třeba jen 7-15 cm nad asfaltem, proto jsou handbiky vybaveny jednou nebo i dvěmi vlajkami a bezpečnostními pomůckami (třeba signální pásky, blikačky nebo i reflexní vesty) pro lepší bezpečnost.

Proč jste se zrovna rozhodli pro tuto trasu? Inspirovali jste se někde?

Tak myšlenku jsme „okoukali“ od zdravých-chodících, tzv. alternativních cyklistů, kteří jezdí na lehokolech. A takovou partu, ještě k tomu mezinárodní, se podařilo sestavit známému cestovateli na lehokolem Honzovi Gallovi (www.galla.cz) v roce 2007.

Trasa od nejsevernějšího bodu Evropy z Nordkappu do nejjižnějšího bodu Evropy na Gibraltaru je mezi cyklisty velmi známá a ježděná. Proto jsme chtěli být první vozíčkáři na světě a první čeští vozíčkáři, kteří tuto trasu projedou celou bez přerušení. Což by bylo asi 6500km. Ovšem při samotné přípravě a plánování expedice jsme zjistili, že tuto trasu nejsme schopni uskutečnit během jednoho měsíce, což byla maximální doba, kdy jsme byli schopni zajistit doprovody z řad dobrovolníků pro nás vozíčkáře.

Nakonec se původní trasa zkrátila na polovinu, handbikeři si vybrali druhou polovinu Evropy, chtěli jet za sluníčkem na jih do Gibraltaru. A proto se zvolila trasa Brémy-Gibraltar, dlouhá 2900km (nakonec se najelo 3200km), která se musela ujet za 24 dní. Z toho ovšem bylo plánováno cestovat autem na místo startu celý 1 den a z místa cíle, Gibraltaru skoro 3 dny. Tým handbikerů byl zmenšen na počet 5 vozíčkářů. Tým doprovodného týmu byl zmenšen na počet 11 lidí, ovšem ten byl rozdělen na dvě skupiny. Pět lidí doprovodu se nakonec vyměnilo ve francouzském Toulouse za dalších pět „čerstvých“ lidiček. Tak celá expedice vždy obsahovala celkem 11 lidí ve dvou mikrobusech s přívěsnými vozíky.

Je běžné, že handbikeři podnikají takto náročné expedice?

Osobně jsem začal účast v ultramaratonech organizovat už v roce 1999, kdy jsme se s kamarádem Radimem Lančou účastnili 24hodinového závodu cyklistických dvojic „Okolo Lichnova“. Byli jsme historicky první češi na takovémto závodě. Tehdy jsme tento závod jeli na obyčejných invalidních vozících opatřených tzv. hollybikem. Bylo to jedno kolo s „pedály“, poháněné rukama opatřené základními převodníky skládající se 2 ozubenými koly nahoře a 7 ozubenými kolečky dole. Tedy 14 rychlostmi. Tehdy jsme ujeli 128,5 km. Tohoto závodu jsme se účastnili každoročně až do r. 2007, kdy byly organizace závodu přerušena až do letošního roku.

Když jsme pak zorganizovali v roce 2006 objezd Vysokých Tater v rámci mezinárodního prestižního cyklistického závodu Okolo Vysokých Tater, tak v té době měl za sebou již přejezd z Brna do Říma (za papežem) brněnský handbiker Dušan Petřvaldský. Takže si myslím, že historii takových podobných expedic můžeme datovat na počátek nového tisíciletí. Z počátku se objevovaly jen expedice, kde byl hlavní osobou jen jeden handbiker např. Petřvaldský – přejezd ČR a SR, Wolf – do Paříže, Říma a Norska, Krupa – objezd ČR tzv. na těžko, výprava ZTP osob z MS Kraje po Podunajské stezce. Musím podotknout, že můj objezd ČR, na těžko, v r. 2012 podporovala taktéž Vaše společnost. Zde asi byla započata budoucí tradiční podpora handbikerů firmou EXPRES MENU.

V roce 2013 jako by se pytel s expedicemi handbikerů roztrhl. Vedle naší expedice do Gibraltaru se vydali dva handbikeři i na průjezd Islandem a taky parta vozíčkářů s handbiky cestovala přes část Rakouska. Zároveň vzrostly výlety a výpravy jednotlivých handbikerů, o kterých se dozvídáme jen díky kamarádů na vozíku. Je prostě vidět, že rekreační jízda na handbiku zažívá boom a konečně si vozíčkáři (zejména s rodinami) uvědomili, že tak mohou zbourat další bariéru svého sedícího života.

Takto náročnou expedici, jakou byla naše štafetová jízda 3200 dlouhá z Brém do Gibraltaru, zatím nikdo z Čechů nezorganizoval. Byla originální co do velikosti finančních nákladů, počtu účastníků- aktivních handbikerů.

 

Jak probíhala vaše příprava?

Vzhledem k tomu, že se účastníci expedice skládali ze sobě vzdálených měst Ostrava, Frýdek-Místek, Olomouc, Kopřivnice a Brno, tak se nám nepodařilo nikdy se setkat na cyklistickém tréninku. Také všichni z nás pracují nebo minimálně studují na vysokých školách, proto volný čas společný pro všechny nebylo možné naplánovat. Každý se musel tedy připravit individuálně. Čtyři z handbikerů měli najeto přes 1000km. Zdálo by se, že to není dostatečná vzdálenost pro tak náročnou akci. Ale tím, že jaro v tomto roce skoro neexistovalo, mohli jsme být s tréninkem spokojeni.

Co všechno jste si brali s sebou?

Tím, že jsme neměli financí nazbyt, počítali jsme s tím, že budeme spát „pod širákem“ nebo ve stanech. Z toho důvodu jsme byli vybaveni veškerým vybavením ke kempování. Samozřejmostí bylo i vybavení na vaření společně se stravou, kterou jsme si buď nakoupili v Česku, nebo získali sponzorsky. Mimo jiné i od společnosti EXPRES MENU. S produkty této firmy jsem měl skvělé zkušenosti z minulého roku, kdy mě kompletně vybavila při sólovém objezdu České republiky. Proto jsem opět tuto stravu doporučil vedení organizace expedice a majitelé společnosti nám skvěle vyšli vstříc – zachránili nás, neboť některé vybavení se shánělo na poslední chvíli. Naštěstí nám celý měsíc, při pobytech v kempech, nespadla ani kapka deště. Takže jsme spali celý červenec pod širým nebem.

Museli jsme být vybaveni hlavně náhradními díly na handbiky, aby mohli odjet všichni kluci týmu svůj díl denních kilometrů. Samozřejmě jsme si museli zajistit nepromokavé cyklistické oblečení a náhradní oblečení. Věděli jsme, že kempy v západní Evropě jsou často vybaveny pračkami, takže jsme měli třeba i prací prášek. A také jako správní Moraváci jsme museli mít  ve výbavě i slivovici a spoustu piva. Pivo je u sportovců skvělý dodavatel vypocených kalorií a slivovička výborným lékem proti případným žaludečním problémům z vody, kterou jsme nabírali v kempech :-)

Pro komunikaci jsme s sebou měli chytré telefony, ale i Ipad i minibook, pomocí kterých jsme chtěli posílat fotky a zprávy na Facebook a médiím. Ovšem byli jsme velmi nepříjemně překvapeni, jak málo byly kempy vybaveny připojením internetem pomocí wifi. Proto naše první zprávy o cestě jsme posílali smskami šéfce expedice, která dojela až s druhou části doprovodného týmu, a ta je pak umístila na Facebook.

Celý rozhovor můžete číst ZDE.

 

 

  Napište příspěvek

Slouží pouze pro odpověď, nebude nikde zobrazen.

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace