Expedice Kamčatka 2017

O trekování na Kamčatce se říká, že je to peklo v ráji... Kouřící vulkány, čertovské čoudíky, bahenní sopky, nekonečné pláně, černá lávová pole, medvědi, nebojácní svišti, maxiborůvky, řeky plné lososů, ale také hejna krvelačných komárů, spousta na první pohled neviditelného bahna, do kterého každým krokem člověk zapadá, oblaka jemného prachu a také mlha, déšť, mlha, déšť a pro změnu zase mlha, déšť… Když člověk chce, pohybuje se zcela sám mimo turistické chodníky, kterých tu ostatně není mnoho a nasává zvláštní atmosféru Kamčatky všemi doušky.

Ključevskuku si nemůžeme nechat ujít

Ključevský vulkán je se svojí výškou 4750 m nejvyšší činnou sopkou Euroasie a jednou z nejaktivnějších sopek na Zemi. Plán je tedy jasný, pojedeme na sever. Jízdenky do Kozyrevsku jsou na nejbližší dny vyprodané. My jsme však nic nenechali náhodě a nechali si přes známou na Kamčatce koupit jízdenky na autobus dopředu. Takže hned třetí den po našem příletu do Petropavlovsku Kamčatského míříme směr Ključevský národní park. První den po příletu jsme totiž věnovali nákupu plynových bomb, jídla na trek a ochutnávání uzených lososů.
Desetihodinová cesta autobusem docela utekla a v Kozyrevsku poprvé měníme náš plán. Původně jsme tu chtěli přespat a ráno sehnat náklaďák, který by nás do Leningradské bázy odvezl. Než se ale po vystoupení z autobusu vzpamatujeme, sedíme v náklaďáků a čeká nás dalších pět a půl hodiny jízdy do Leningradské bázy, kam přijíždíme kolem půlnoci. V Kozyrevsku jsme narazili na skupinu Rusů se svéráznou průvodkyní vyzbrojenou holí. Tu měla nikolik na tlučení turistů, ale ze zdravotních důvodů. I když během cesty párkrát neváhala ji použít a rázně s ní zatlouct o dveře auta, aby si sjednala pořádek. Když se na nás v Kozyrevsku vrhla, nařídila nám koupit pět litrů vody na osobu, nahnala nás do náklaďáku, zkásla každoho o dva a půl tisíce rublů a my si netroufli odporovat. Navíc cena byla více než příjemná a nám odpadla starost druhý den nějaké auto shánět.
O ranní probuzení se postarají nezbední svišti, kteří přišli omrknout nově příchozí hosty a vlezou nám až do předsíňky stanu. Rozpustilé sviští ráno záhy vystřídá menší zděšení po vykouknutí ze stanu. Leningradská baza je plná stanů, své základny v podobě velkých společenských stanů tu mají různé agentury. Ach jo. Kde je ta samota na Kamčatce, o které jsme četli. Prý v divočině Kamčatky na člověka nenarazíme a tady je to s trochou nadsázky jak na Václaváku. V každém případě nám ale svítá naděje na klid. Honem vyběhnout na Ploskij Tolbačik a pak odsud zmizet dál do nitra sopečné krajiny.

 

 

Sopečnou pouští na Tolbačik

Hustá mlha, drobně mží a viditelnost bídná. Takové počasí nám Kamčatka připravila na úvodní túru. Cílem je Ploskij Tolbačik 3140 m, který v roce 1975 způsobil největší geologickou katastrofu na Kamčatce a zajímavé je, že vulkanologům se podařilo erupci předpovědět skoro na vteřinu přesně.
Takto výzmanmý vrchol nemůžeme nechat bez povšimnutí a tak nás počasí neodradí a optimisticky se vydáme na cestu. Máme přece GPS souřadnici vrcholu, tak to musíme zvládnout. První bloudění následuje asi dva tři kilometry za táborem. Procházíme kolem druhého většího stanového města a jeden z horských vůdců si všimne, jak odhodlaně kráčíme někam v mlze. Stopne nás, nasměruje správným směrem a s radou, že dál už vede chodník, který nás dovede k vrcholu, se zase vrátí zpět do stanu. Má pravdu. Ale jen částečně. Evidentně často chozený chodník vedoucí podél čerstvého lávové pole nás spolehlivě vede. Ovšem až do okamžiku, kdy začneme klesat. Zdenda už nám po několikáté hlásí, že podle GPS se musíme vrátit a v jednom místě se vydat do onoho lávového pole. My tři ostatní máme ale svou hlavu a tvrdošijně trváme na tom jít po chodníku. A tak přesně v cimrmanovském stylu jdeme chvíli na sever, chvíli na jih a zase na sever a pak na jih. Záleží vždy na tom, kdo si v tu chvíli prosadí „správnost“ cesty. Když ztratíme asi hodinu, usoudíme, že má Zdeněk pravdu a jdeme za ním. Nejsme ale jediní, kdo bloudí. Skupina vedená horským vůdcem se dostala do stejné situace. Vůdce neznalý cesty vedl klienty stejně jako my po chodníku. Nakonec i na naše upozornění, že bychom asi všichni měli přejít lávové pole, zkonfrontoval s někým přes vysílačku situaci a vydal se i s svou skupinou stejným směrem jako my.
Už zase po znatelném chodníku stoupáme v mlze po lávovém poli, později korytem říčky, ledovcem a v závěru sutí. Asi sto výškových metrů před kráterem jako zázrakem vystupujeme z mlhy. Pokračujeme podél kráteru ještě dál a z dáli začíná z mraků vykukovat i Bolšaja Udina, Ovalnaja Zimina, Uškovskij, Bezymjanyj i samotná královna Ključevskaja mohutně kouřící načervenalým dýmem. Tohle nám asi Tolbačik věnoval za odměnu za to, že nás mlha neodradila z výstupu. Při sestupu se mlha rozplynule zcela, takže i konečně vidíme nádhernou sopečnou krajinu.

Člověk míní, Kamčatka mění

Původní plán dojít do Ključi padá už v Leningradské báze. Strážce parku nás varuje, že nás v Ključi zavřou. Nevíme sice přesně proč, ale rozhodujeme se naši trasu upravit (mimo jiné i proto, že by nás policie mohla ev. považovat za americké špiony – ovšem to je na jiný článek), takže neriskujeme protažení našeho pobytu v Rusku. Místo do Kluči se rozhodneme jít přes Uškovskij do Kopyta. Na počet dní by to mělo být plus minus stejné, takže nebude třeba nastavit dietní režim. Jídla bychom měli mít dost.
První dny, když až na jednu 26 členou skupinu Rusů, která však směřuje naštěstí jinam než my, si už užíváme absenci chodníků, turistického značení a kýžené samoty v divočině. Tedy když pominu sviště a medvědy. Zatímco ti první nás mají v oblibě, přesněji řečeno naše zásoby jídla, těm druhým jsme úplně šumák. Naštěstí.
Souřadnice v naší GPS nás spolehlivě vedou plánovanou trasou. První den obejdeme obrovské lávové pole, které tu vzniklo při erupcí Tolbačiku v roce 2013, přejdeme několik kaňonů ve stylu nahoru a dolů a na večer dojdeme k chatičce Tolud.
Druhý den pokračujeme dál směr Bezymjanyj. Chodník jsme sice záhy ztratili, ale panuje nádherné počasí a trasa je jasně viditelná. Nejprve zdoláme sedlo Tolud a po dlouhých travnatých loukách se spoustou borůvek pomalu míříme k druhému tábořišti pod dalším sedlem Tolbačik. Po pravé straně máme masív Tolbačiku a na druhé straně nám dělají společnost vyhaslé vulkány Bolšaja Udina a Ovalnaja Zimina a přímo před námi si svorně kouří Bezymjanyj i Ključevskaja. Do sedla je to ale sakra daleko. Přibližujeme se velmi pomalu a pochod trošku komplikují přechody vyschlých koryt řek a sem tam brod. Odměnou je nám ale samotné tábořiště pod Ovalnou Ziminou. Stany stavíme na nádherném místě, poblíž řeky a s výhledy na okolní vulkány.
Třetí den je spíše na pohodu. Z tábořiště je to jen kousek do sedla Tolbačik, ze kterého sestoupíme na zarostlé lávové pole a ve společnosti mnoha svišťů se přibližujeme k chatě Pljutina. Musíme ale zdolat ještě jeden průsmyk. Buď Pljutinu nebo Bezymjanyj. Rozhodneme se pro ten první. Z něho už je pak i vidět cíl naší cesty. Chata Pljutina je malinká. Se Zdenkem se rozhodneme spát venku ve stanu.
Ráno nás vítá sluncem. Je krásný den a po my po jasném chodníčku nalehko stoupáme k vrcholu Bezymjanyj 2882m. Jak už je našim zvykem, chodníček brzy ztratíme, tak si hledáme cestu k vrcholu sami. Sem tam narazíme na stopy medvědů. Jinak výstup samotný je po chodníku v suti. (Na cestě zpátky jsme ho neztratili.) U kráteru jsme však zklamaní. Je mlha a žádné čoudíky nevidíme. Jsme v rozpacích. Něco výstupu chybí. Asi půlhodiny mlčky sedíme u kráteru a tupě zíráme do mlhy. Když v tom to přijde. Mlha zmizí a kouřící Bezymjanyj nás vábí do svých pekelných útrob. Nevím, jak dlouhou dobbu zcela fascinovaní sopečnou činností trávíme v kráteru. Možná hodinu, možná dvě než se dosyta nabažíme čertovských čoudíků.
Pátý den opět měníme plány. Aktivita Ključevské sopky stoupá, kameny lítají až do sedla mezi ní a Kameněm. Rozhodneme se dojít k Uškovskému jinou cestu. Na jedné z map jsme vyčetli GPS souřadnice, ponocí kterých bychom měli natrefit jinou cestu do sedla Perevalnyj, odkud se na Uškovský vystupuje. V tom samém okamžiku je ale náš trek zpečetěn a žádný další vrchol se na tomto treku už konat nebude. Ale zatím jsme natěšeni a nemáme o tom ani potuchy. Nevědíce, že jdeme někam do háje „sjíždíme“ několik hodin řeku Razmyvočnyj a následně její přítok pěšky. V okamžiku, kdy nám GPS hlásí, že jsme v cíli, nevěříme svým očím. (Pozor – GPS souřadnice tábořiště mezi Kopytem a sedlem Perevalnyj, uvedená na kreslené mapě, jsou chybná). Kolem nás je terén, který projít nebude jednoduché – buď nekonečné suťové hromady nebo spousta hlubokých skalnatých kaňonů. Ještě několik hodin zkoušíme najít cestu a zorientovat se podle souřadnic jiných míst. Marně. Nakonec večer na jednom z travnatých plácků postavíme stany a padneme únavou.
Ráno po zralé úvaze usoudíme, že půjdeme rovnou do Kopyta. Museli bychom se vrátit na místo, odkud jsme sešli. Jenže tím bychom trek natáhli o dva dny a na to už nemáme dostatek jídla. Navíc nám naše rosnička právě poslala zprávu, že dnešním dnem se kazí počasí. Celodenním pochodem nejprve v nekonečném prachovém oblaku a později v dešti a mlze dojdeme do Kopyta, kde na nás čeká domluvená Vachtovka i s pivem.

Mutnovka a Gorelij – dobrodružná klasika

Naše další kroky vedou na jih. Mutnovský vulkán i Gorelij patří k častým cílům turistů. A není se čemu divit. Z Petropavlovsku jsou blízko a nabízí spoustu pekelných efektů.
O Mutnovském vulkánu se říká, že je to malé údolí gejzírů. Skoro až ke kráteru se dá pohodlně dostat vrtulníkem,Vachtovkou nebo si to užít pěšky. Dají se tu podnikat jednodenní výlety, ale i několikadenní přechody mezi vulkány a termálními prameny.
My volíme pěší a dobrodružnější variantu a nakonec nás čeká docela pěkných pět dni s nádechem objevování Kamčatky. Z Jelizova jedeme nejprve do Termálného autobusem, odtud nás čekají ještě tři hodiny jízdy po příšerné cestě. Ovšem tady si už musíme poradit sami a něco si stopnout. Jako zázrakem však potkáme kouzelného dědu v mladším vydání. Ruslan má 36 let a nabídne nám ubytování v Termálném u něj na chatě, na naši počest večer ugriluje klobásy, pohostí nás pivem a vodkou a ráno nás tři hodiny veze na začátek našeho treku. V naprosto příšerném deštivém počasí nás vysadí někde poblíž vulkánu Gorelij. Předtím, než se rozloučíme, nás ještě pohostí koláčky, koblihy, sendviči a kávou a nabídne nám, že pro nás přijede, až budeme chtít. A za to si nechce vůbec nic vzít. Peníze nám vrátí zpátky. Vezme si jen 1000 rublů na benzín.
Podle GPS souřadnic dojdeme ke geotermální elektrárně, kde si najdeme plácek na stan kousíček od termálního pramene. V neutuchajícím dešti postavíme stany, skočíme do teplé vody se nahřát a pak už jen čekáme, až přestane pršet. Čekáme den, dva a pořád leje jako z konve. Třetí den se konečně probudíme do krásného rána, tak nemeškáme a vyrazíme na jedenáct kilometrů vzdálenou Mutnovku. Už během výstupu se počasí pomalu vrátí k deštivému normálu, ale při vstupu do kráteru na déšť a mlhu úplně zapomeneme. Vstupujeme do pekla. Všude je cítit síra a bublají fumaroly a bahenní sopky. Místy bahno, místy ledovec. Spokojenost maximální. Návrat do stanu je spíš úprk.
Další den opět bláhově čekáme, jestli přestane pršet. Nepřestalo. Navzdory tomuto hnusnému počasí se rozhodneme zdolat Gorelij. Od elektrárny se rovnou na Gorelij často nechodí. Většina lidí chodí z kempu pod sopkou. (Kemp je od silnice vzdálený asi kilometr). V tomto případě se jedná o pohodový výstup na pár hodin. My ale nemáme jinou možnost. Představa, že sbalíme mokré věci do batohu, celý den se budeme v dešti přesunovat do kempu a pak zase mokrý stan postavíme, nás neláká. Raději se hecnem a dáme Gorelij od elektrárny na jeden zátah formou okruhu a vrátíme se zpět k elektrárně. Jedná se rozhodně o zajímavější a dobrodružnější výstup, kdy si kamčatské pláně bez chodníků doslova užijeme. Gorelij jsme hledali v mlze dlouho, ale nakonec jsme ho přece jen našli a spokojeni v dešti a vichru stanuli u kráteru. Bohužel nám byl pohled na nádherně barevná jezera odepřen. Škoda, jezero, které je tvořené roztokem kyseliny sírové, bychom rádi viděli. I tak jsme nadšeni a na tváři se nám usměv vykouzlil tak nějak sám, když jsme se po návratu naložili do „bazénku“ s teplotou vody 43 stupňů a vůbec nám nevadilo, že už pátý den „chčije a chčije“. To je zkrátka Kamčatka. Peklo v ráji...

 

Text: Markéta Hanáková

 

 

   

 

   

 

   

 

   

 

   

 

Podívejte se také na krátké video.

  Napište příspěvek

Slouží pouze pro odpověď, nebude nikde zobrazen.

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace