EXPRES MENU NA GR 11

GR 11, neboli Trans Pirenaica, je označení dálkového treku vedoucího Španělskem přes Pyrenejské pohoří od Atlantského oceánu až ke Středozemnímu moři. Je celkem 820 km dlouhý a chodci na něm překonávají převýšení celkem 45.000 výškových metrů.

Přípravy
Na každé velké cestě je nejhorší jedna věc- sbalit se. A sbalit se tak, aby měl člověk všechno, a přitom to nevážilo nic. A další věc je sbalit si tolik jídla, kolik bude třeba. O nic víc a o nic míň, protože váha těchto rozhodnutí vás bude tížit celou cestu. A to doslova. Ale sbalit jídlo na dva měsíce do batohu, se kterým chcete překonávat hory, to je úkol nesplnitelný.

     

První krůčky
První dny byly náročné, batohy těžké, i malé kopce se zdály nekonečné. Věřili jsme ale, že čím dál budeme, tím lépe se nám půjde. Nečekali jsme ovšem, že hned první dny nám cesta dá jasně najevo, že těch následujících 45 etap až na Cap de Creus nebude zadarmo. A začalo pršet. Intenzivně, dlouze a jen s malými přestávkami. Pršelo večer, když jsme rozbalovali stan, pršelo ráno, když jsme stan balili.
Pršelo i přes den, kdy jsme se během nejsilnějších dešťů narychlo schovávali do stanu, abychom nepromokli ještě víc. A nenáviděli jsme oceán. Ten oceán, nad kterým se stále tvořila mračna, a díky kterému bylo takové počasí.

 

 

                                                                                                                                         První dny, mlha, déšť a podzimní počasí.

Ty první dny, to byly zkouška trpělivosti, vůle a taky vybavení.

 

Tak a teď už bude jenom líp!
Po necelých 200 km, asi po 8 dnech chůze, potom co mi promokla (a krutě popraskala) zaručeně nepromokavá levá pohorka a následně i všechny levé ponožky, potom co nám oběma promokly zaručeně nepromokavé bundy a Matějovy promokly zaručeně nepromokavé kalhoty, tak teprve potom… teprve potom! Přestalo pršet. A my jsme se konečně dostali do TĚCH Pyrenejí. Do Pyrenejí, které známe z fotografií, do těch opravdových hor, po kterých jsme toužili.

 

                                                                                                                                                                                   Port de Ratera

 

GR 11 není vrcholová trasa, která by se držela přibližně stejných nadmořských výšek. Snaží se, více či méně, vyhýbat civilizaci, a zejména silnicím. A na základě toho prakticky každý den vystoupá z jednoho údolí 1000 výškových metrů nahoru do horského sedla a následně z tohoto horského sedla elegantně sestoupá do údolí dalšího. A díky tomuto každodennímu překonávání horských sedel a fyzické námaze byl hlad každý den větší.

   

                                                                                                                     Na plynu ohřáto za pár minut a snědeno za pár vteřin.

Jak to bylo s bydlením a vařením
Nechtěli jsme se vázat na turistické chaty a počítat dny, které zbývají k další vesnici, abychom měli dostatek zásob jídla. Na cestách chceme být alespoň zčásti nezávislí a rozhodnout se kde spát a jak rychle postupovat až podle sil a podmínek. Díky tomu nejsme tedy přímo „ultralighters“. Bohužel s váhou batohu se to má tak, že čím méně toho v batohu nesete, tím je sice lehčí, ale tím také ubývá pohodlí (zejména v případě spaní venku) a přibývá starostí a plánování kdy a kde se příště najíte a zda máte dostatek potravin na následující dny.

 

 

                                                                                                                                                 Brzké ráno, připraveni na další den.

 

                                                  I spaní venku má svá úskalí. A zvědavost pyrenejských krav je mezi trekery na GR 11 pověstná.

 

Vzhledem k tomu jsme tedy během celého treku trávili noci ve stanu a jídlo si nosili s sebou. Před odjezdem jsme nalezli způsob jak být trochu volnější, nepočítat dny, které zbývají k nejbližší vesnici s obchodem, a přitom předejít vlčímu hladu a chutím, které se dřív či později dostaví pokaždé.

                                                                                                                                                                       

                                                                                                                                                                       Tohle je ten vlčí hlad?!

 

Způsob, který všichni známe z filmů a dobrodružných knížek- nechali jsme si zasílat balíky! A skutečně jsme po mnoha mailech a telefonátech našli 3 místa podél trasy, kde na nás měly čekat 12, 9 a 8 kg těžké balíčky napěchované sušeným ovocem a masem, sladkostmi a hlavně balíčky od Expres menu!

    

                                                                    Balíky s jídlem, i přes svou hmotnost, byly to, na co jsme se pokaždé těšili jako malí! 

 

Expres Menu nás zachraňovalo. Masa a omáčky, polévky, kuřecí křidýlka, jídla co nasytí a uspokojí i chutě po náročném dnu. Večer jsme se vždy na místo spaní doplazili utahaní a hladoví. Ale na plynovém vařiči bylo vše od Expres Menu ohřáto do 3 minut!

   

                                                                                                                                                                                 Boloňská směs.

Nicméně jeden problém byl. A to váha. Ačkoliv, jak jsem psala, my ultraligheři nejsme, zpočátku nám hmotnost balíčků s Expres Menu, která se průměrně pohybuje od 300g do 600 g starosti dělala (a to zejména prvních pár dnů po vyzvednutí balíků s jídlem!). Až během cesty jsme si uvědomili zásadní věc.
Váha Expres Menu v batozích rozhodně byla citelná, ale to, že jídla nejsou dehydrovaná, mělo jednu obrovskou výhodu.
Skoro každý den jsme si ušetřili buď několik večerních kilometrů anebo váhu vody, kterou bychom museli nést navíc na klasické vaření. Díky tomu jsme se mohli utábořit kdekoliv a tolik se nevázat na potůčky nebo prameny, které je někdy obtížné v přírodě najít.

 

                                                                                                                                                                    Nedočkavé ochutnávání.

 

                                                                                                                                                                                  Naše kuchyňka.

 

     

 

No a jak to dopado?!

                                                                                                               Rozcestník s naším cílem! Cap de Creus se blíží- 233 km!

Nakonec jsme vše překonali. Nejnáročnější část GR 11, tedy úsek trasy, který prochází Centrálními Pyrenejemi, kde jsou stezky poseté velkými kameny, stoupání je úporné a sestupy strmé a časově náročné, i konec trasy, kde v nižších nadmořských výškách teploty stoupají i ke 40°C.


A nakonec, po 48 dnech chůze, po celých 820 km, a nespočtu kopců, hor, sedel a údolí, celí bolaví a unavení, ale šťastní, jsme stanuli až na samém konci Pyrenejí, nejvýchodnějším bodu Pyrenejského poloostrova, na Cap de Creus, s výhledem na cíl naší cesty, Středozemní moře.

 

                                                                                                           Cap de Creus, konec GR 11 a výhled na Středozemní moře.

 

Sylvie Korbařová

Matěj Koudela

 

Video z cesty shlédněte zde:

  Napište příspěvek

Slouží pouze pro odpověď, nebude nikde zobrazen.

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace