Má vlast: Putování podél hranic ČR

1800 kilometrů podél hranic České Republiky se dá stěží ujít na jeden zátah. Ale Sylva a Matěj přišli s nápadem jak to vyřešit a tento cíl si rozplánovali na několik etap. Přečtěte si, jak se jim postupně daří tento plán plnit. (Budeme průběžně aktualizovat).

Cestování, trekování a chození je pro některé návyková věc. A když se tak člověk toulá po Pyrenejích nebo Alpách, občas neodolá tomu, aby přemýšlel, co by tak mohl dalšího podniknout…

Letos v Alpách jsme se nad sebou zamysleli. Vždycky nás lákalo vyrazit někam za hranice, podívat se na ta „třítisícová“ pohoří, vysokohorská sedla a štíty nejvyšších hor Evropy. A na Českou Republiku jsme v plánech cest maličko pozapomněli. Před dvěma lety jsme vyrazili na takový malý výlet do českých hor, poprvé jsme navštívili Bílé Karpaty, Beskydy, Moravský kras a spoustu dalších míst. A byla to krása, ale od té doby jsme té naší vlasti moc nedali. A tak jsme se to rozhodli napravit. A protože už máme nějakou tu praxi v chození, rozhodli jsme se, že se vydáme zase na pěší pochod. Ale jelikož je největší koncentrace hor a přírody podél hranic, tak jsme se rozhodli obejít hranice České Republiky.

Spočítali jsme, že trasa okolo hranic čítá asi 1800 km. A začali si uvědomovat, že vzhledem k povinnostem všedních dnů tohle asi nebude cesta, kterou by bylo reálné podniknout najednou, a posmutněli jsme.
Pak nás ale napadlo: co tak tuhle cestu rozdělit na víkendové etapy a jednu dlouhou etapu letní? To by asi šlo!
A tak jsme se rozhodli, že každý měsíc vyrazíme na jeden víkend k hranicím a poznáme tak tu naší krásnou zemi ve všech ročních obdobích, užijeme si podzimních deštíků, zimních námraz, jarních mlh i letních veder.

I. ETAPA - NP ŠUMAVA

A o víkendu, na který připadlo i 100-leté výročí naší republiky jsme začali s 1. etapou. A hned v jednom z našich krásných národních parků, přímo na Šumavě.
Vydali jsme se po červeném značení, které jsme následovali téměř celou etapu.

 

No a Šumava si na nás nachystala krásně proměnlivé podzimní počasí. Zažili jsme déšť i sluníčko, mlhy i sníh. V to jsme ani nedoufali!
Vyráželi jsme tedy z Nového Údolí na Šumavě a nocovali na nouzových nocovištích zřízených Národním parkem. Těšili jsme se, že výšlap zahájíme obědem v teple místní hospůdky, ale protože je na Šumavě už po konci sezóny a ne vše má otevřeno, náš plán úplně nevyšel. A oběd jsme si tedy vařili až cestou v turistickém přístřešku, pěkně v podzimní náladě nás ale horká zelňačka potěšila!

  

Na druhý den jsme měli naplánovanou trasu Strážný - Modrava, na další nocoviště. Užívali jsme si sluníčka a teplého podzimu.

 

vyhlídka z cesty pod Černou horou, vpravo v dálce vrcholy Velký a Malý Roklan

 

Až třetí den se nám šumavský podzim ukázal v plné parádě...ráno se nám ani nechtělo vstávat ze stanu, jaká byla venku zima!

   

Ale zahřáli jsme se polévkovou snídaní, vše zabalili a vyrazili. Zatím jsme neměli rozmyšleno, zda přespíme ještě jednu noc na následujícím nocovišti anebo dojdeme až do Železné Rudy a vyrazíme vlakem domů. Nicméně počasí nám napovídalo, že dnešní den tak hezký už nebude. Nejdřív jen lehce krápalo, ale v průběhu dne teplota stále pomaloučku klesala. A když jsme došli na Poledník (1315 m.n.m.) tak už pěkně chumelilo.

 

ikonickou šumavskou rozhlednu Poledník jsme málem v mlze přehlédli

 

Na vrcholu nás ale čekalo parádní překvapení - rozdělaný krb pro promrzlé turisty! A jak jsme během celé cesty nepotkali skoro ani živáčka, tak tady se sešli všichni stateční, kteří v tom podzimně zimním počasí vyrazili na výšlap.

My jsme využili příležitosti nerozdělávat vařič a sobotní oběd jsme nechali rozehřát přímo v krbu.

 

Zbytek dne dál padal sníh a my stále rozmýšleli, zda zůstaneme na nocovišti anebo dojdeme až do ŽeleznéRudy.

 

Nakonec jsme se ale rozhodli pro sestup do města a dál pokračovali v chůzi až do Železné Rudy, kde bude tedy začínat i naše další etapa. Tu začneme výstupem na horu Ostrý a bude pokračovat přes Nýrsko a možná dokonce až k Českému lesu. Uvidíme, jak daleko to příště dotáhneme!

 

II. ETAPA - NP ŠUMAVA

A o 3 týdny později jsme se jednoho mrazivého pátečního rána vrátili do Železné Rudy, abychom pokračovali v cestě. Tentokrát jsme se ale vydali mimo značené trasy, přímo po hraniční stezce. A výhledy z hraniční stezky, směrem na naše hory a údolí, i směrem do Bavorského lesa, německého protějšku české Šumavy, byly parádní.

 

Velký Javor, nejvyšší hora Bavorského lesa i celé Šumavy

 

 

Směrem k Malému a Velkému Ostrému

 

Ale i díky tomu jsme moc kilometrů neušli. Stezka nás pořád nutila zastavovat a kochat se, a vzhledem k čím dál tím kratším podzimním dnům se najednou začalo stmívat a my si uvědomili, že jsme ušli jen něco málo přes 10 km.

  

K fazolkám s vejci k večeři jsme měli i nádhernou vyhlídku.

 

Až druhý den jsme víc přidali do kroku, přešli vrchol Velký Ostrý a dál pokračovali po hraniční stezce.

  

Tentokrát nás ale bohužel tlačil čas víc než posledně a museli jsme se vydat domů už v sobotu večer.. Cestou jsme stihli ještě uvařit boloňské těstoviny a pak už jsme utíkali na vlak z Nýrska. Moc kilometrů jsme sice neušli, za to jsme objevili nový krásný kousek Šumavy a užili si tentokrát sice mrazivého, ale krásného podzimního počasí. Příště už opravdu dojdeme až k Českému lesu, který máme v plánu přejít až k Rozvadovu! A co bude dál? To uvidíme zase za měsíc 

  

 

III. ETAPA- NA SKOK NA SNĚŽKU!

Třetí etapa se nám trošku vzpouzela a nenechala nás jí přejít jen tak zadarmo. První pokus jsme promarodili, napodruhé jsme se pokusili překročit poslední kus Šumavy, z Nového údolí až do Lipna nad Vltavou, ale bylo tolik sněhu, že ani cesty nebyly k nalezení a my byli vybaveni jen běžkami, a napotřetí jsme se rozhodli využít naplánovaných hor raději k dalšímu pokoření části hranic, tentokrát ale téměř na opačném konci republiky, v Krkonoších. Prostě jedna změna plánu za druhou! Ale změna je život, že?

Řekli jsme si, že když už jsme v těch Krkonoších, tak zkusíme pokořit rovnou Sněžku, to by bylo, abychom odolali jejímu volání! A tak jsme si v Horním Maršově, od kterého jsme nedaleko bydleli (tentokrát jsme se rozhodli pro bydlení pod střechou), půjčili sněžnice a dojeli autobusem až do Horní Malé Úpy, odkud vede jedna z tras na Sněžku. A ještě k těm sněžnicím..Byli jste na nich někdy? Pro nás to poprvé a byl to tak neskutečně a intenzivně zimní zážitek, že jsme jim okamžitě propadli.

 

cestou na Sněžku

 

Chystali jsme se, že si cestou vzhůru dáme Kasulet, který jsme si sbalili hlavně z toho důvodu, že k němu není třeba nosit další přílohy- ta je obsažená v balíčku v podobě fazolí, které s klobásou a kuřecím masem krásně zasytí.

  

na cestě vzhůru

 

Ale zima byla neúprosná, a čím blíž k vrcholu jsme byli, tím víc foukal vítr a klesala i pocitová teplota. A tak jsme postupovali dál rychle, jak jsme jen mohli, a kasulet si nechali až na večeři do tepla chaty. (A večer jsme si na něm pochutnali tak, že jsme ho okamžitě pasovali na naše nejoblíbenější EM jídlo!)

Původní plán byl vystoupat po červené trase až na vrchol Sněžky, ale vítr byl čím dál silnější a ve chvíli, kdy nás začaly jeho poryvy shazovat ze stezky, jsme se rozhodli vrchol pouze obejít po úbočí hory. Tyčového značení cest jsme si s každým krokem vážili víc a víc, předchozí dny hodně sněžilo a my byli první po této sněhové nadílce, kdo se rozhodl touto trasou vydat. Ale nabalení tak, že nám nebyla ani zima, jsme si tuhle sněžnicovou výpravu mohli užít o to víc. Postupovat tím čistým a neporušeným sněhovým polem byl krásný zážitek.

 

pocitová teplota -20°C a vítr, který nás odstrkoval z cesty, my si umíme vybrat to nejlepší počasí!

 

Až cestou dolů se nám konečně stydlivě ukázalo sluníčko, nejspíš na usmířenou a rozloučenou. A tak byl sestup ještě o něco pozitivnější než obvykle.

  

začátek sestupu a vpravo dole pohled na vrchol Sněžky v mračnech

 

Sestoupili jsme až do Velké Úpy, odkud jsme se vydali autobusem zpět až do tepla chaty a druhý den se vydali z Horního Maršova až do Horní Malé Úpy, odkud jsme vyráželi na Sněžku. Jen tentokrát na běžkách, zčásti i po Krkonošské běžkařské magistrále.
Počasí nám opět „přálo“, ale ty mlhavé dny mají taky něco do sebe.

 

lyžař Matěj a v dáli a v mlze nenápadný strom

 

Běžky mají pro nás jen jednu malou nevýhodu. Padáme z nich o hodně častěji než ze sněžnic.

 

Postupně jsme i přes pár pádu a trochu toho podkluzování (to voskování je taky věda!) doběžkovali až do Horní Malé Úpy a zakončili tak další etapu, tentokrát ryze zimní, s pořádnou nadílkou sněhu a mlhy! Tak příště nejspíš už zase bez sněhu a hezky po vlastních!
Schválně jestli zvládneme příště pokračovat podle původního plánu a vrátíme se do Nýrska a vydáme se dál přes Český Les...

 

IV. a V. ETAPA - CESTA ČESKÝM LESEM

O Šumavě, Krkonoších, Českém Švýcarsku a dalších oblastech slýchá každý. Jsou to místa známá pro své unikátní přírodní bohatství a také oblasti, kde mají turisti své časté a obvyklé cíle. Chalupská slať, Sněžka, Pravčická brána. Ale právě pro tyhle dominanty jejich časté návštěvy už tu turisté nenajdou klid, jaký v přírodě hledají.
Český les je jiný. Většině téměř neznámý, a díky tomu plný klidu a pohody. 100 kilometrový pás lesů v hraničním pásmu, díky kterému se také zachoval do podoby, v jaké ho dnes vídáme my. Je nedobrovolně rozdělen na dvě části, víceméně severní a jižní, dálnicí D5, na které leží náš nejznámější hraniční přechod- Rozvadov. A tak jsme si řekli, že tohoto rozdělení využijeme i my a přejdeme Český les během dvou etap: Nýrsko-Rozvadov a Rozvadov-Cheb.

IV. Etapa: Nýrsko-Rozvadov


Naše první návštěva Českého lesa byla naplánována velmi rychlým tempem, dva dny, jedna noc, a jediný nedělní autobus, který nám z Rozvadova jel. Takže jsme se psychicky připravili, že bude míň kochání, focení a odpočinku, a naopak o to víc chůze.
První den jsme využili turistických tras a procházeli mj. i jedinou národní přírodní rezervací Českého lesa - Čerchovskými hvozdy, bukovým smíšeným lesem na úpatí nejvyššího vrcholu Českého lesa, hory Čerchov s 1042 m.n.m.
Zpočátku téměř letní vycházku rychle vystřídaly zbytky sněhu, které nás sice trošku zaskočily (vzhledem k tomu, že jsme vyrazili jen v teniskách), ale jaro už bylo v plné síle a brzy jsme se na sluníčku zase vyhřáli.

Čerchovské hvozdy se rozkládají na úpatí vrcholu Čerchov. Ten byl veřejnosti uzavřen téměř celou druhou polovinu 20. století, zejména pro svou výhodnou polohu dlouho sloužil vojenským účelům. Dnes na jeho vrcholu kromě původní Kurzovy rozhledny a bistra už jen chátrají bývalé vojenské objekty.

Historie na vás v Českém lese dýchne každou chvíli. A většinou o něco nenápadnější cestou.

Zbytky železné opony, na které můžete narazit v lese jen nedaleko značených turistických cest, v těchto místech působí mnohem opravdověji než její udržované části, na které občas můžeme na turisticky frekventovanějších místech narazit. V tom tmavém lese je snadné je přehlédnout, pomalu obrůstají mechem a téměř mizí v listí a spadaném jehličí.

Dalším nenápadným odkazem minulosti jsou tzv. „zaniklé obce“, o kterých se dozvíte jen z nenápadných naučných tabulek. Některé z nich byly rozebrány v souvislosti s vytvořením hraničního pásma a dnes už po nich zbyly jen louky, na kterých lze pouze vytušit prakticky neviditelné základy domů.

Louky u obce Závist, v jejímž blízkém okolí stávalo několik, dnes již zaniklých, obcí.

Kilometrů mnoho a času málo, takže vaření šlo stranou a srnčí maso na tymiánu s chlebem jako rychlý a výživný oběd fungovalo skvěle.

 

V neděli jsme se do Rozvadova už jen dobelhali, jak nás bolely nohy! Ale i přesto, že jsme nasadili takové tempo, jsme se stihli pokochat krásami této oblasti, která nám svou atmosférou hned přirostla k srdcím.

 

V. Etapa: Rozvadov-Cheb

Druhou polovinu Českého lesa jsme plánovali překonat už volnějším tempem. Na Velikonoce pod širákem v kombinaci s Českým lesem jsme se těšili už dlouho.

 První večer a koprová omáčka s dokoupeným knedlíkem :-)

 

Expres Menu jsme doposud využívali spíš na dlouhých trecích, kam jsme si nechávali posílat v průběhu cesty balíky. Nicméně na kratší, dvou až čtyřdenní, výlety jsou jako řešení stravování ještě o mnoho lepší. Např.: vyrážíme ve dvou na 3 dny na výlet do přírody, chceme teplou snídani a večeři, během dne nám stačí svačinka, a tedy si potřebujeme sbalit 3x snídani a 3x večeři.
Do Českého lesa jsme měli s sebou:

 

Takže celkově cca 4200 g jídla, tzn. 2100 g EM jídla na každého na 3 dny plnohodnotného stravování.
K tomu je samozřejmě nutné připočítat váhu svačinek a studeného obědu na každý den, celkem na každého cca 500g.
Samozřejmě lze váha ušetřit i tak, že si zvolíte jídla, ke kterým není už příloha třeba (např. Kasulet, Maso s fazolemi a lečem a jiné).
K pohodlí přispěje i to, že nemusíte na vaření hledat vodu a na plynu jsou všechna jídla ohřátá v řádu 2-3 minut.

Dršťková polévka

Ale zpět k naší hraniční procházce. Historie Českého lesa nás provázela dál. Na vrcholu Havran stojí rozhledna, veřejnosti otevřená až v roce 2014, která byla do té doby chátrající stavbou původně sloužící od roku 1963 až do 1990 vojenským účelům.

 

Přímo z rozhledny je vidět i linie bývalé železné opony. Její zachovaná a udržovaná část stojí jen pár kroků od Havranu.

Protože jsme tentokrát nepospíchali a chtěli si hlavně užít přírody, velkou část etapy jsme absolvovali po hraniční stezce.

 

Svíčková omáčka u naší oblíbené značky POZOR! Státní hranice.

Stezka byla chvílemi schůdná jako turisticky značené cesty, chvílemi se měnila v mokřady. V těchto částech lesa, lidmi často mnohem méně poznamenaných, si lesní půda stále zachovala schopnost udržet si vláhu na horší časy a suché léto. Přesto se nám poštěstilo a trouchnivějící kmeny stromu pomáhající průchodnosti stezky nás zachránily od nejhoršího mokra v botách.

Hraniční stezka se tu občas setkává i s těmi turistickými. Jedním z těchto míst je i Střed Evropy! Symbolické místo, které jsme využili ke slavnostní snídani. To, že je Středů Evropy jen po České republice hned několik, nám chuť zkazit nemohlo.

   

Skvělý Boršč u Středu Evropy, sytá a bezvadně ochucená snídaně, jeden z našich dalších favoritů!

 

Český les byl krásný, plný přírody i historie a hlavně klidu, který všichni na cestě z města hledáme. Další krásná část hranic, kterou už máme za sebou a kam se budeme oba rádi vracet.

 

VI. Etapa: Minietapa, Ašský výběžek

Už dlouho jsme se v hranicích neposunuli. Však znáte to všemi nenáviděné heslo… Nejdřív práce a pak zábava.
Ale další heslo „Co můžeš udělat dnes, do zítra ti neuteče.“ nám nakonec pomohlo se od těch povinností utrhnout a posunout se zase o kousek dál v poznávání Naší vlasti.

Čekala nás konečně , město, které známe jen z křížovek (no přece české město na 2 písmena!) a celý Ašský výběžek, kombinace památek, lesů a hraničních potoků.

Jen pár kroků za Planou, odkud jsme vyráželi (dovolili jsme si vynechat prvních několik km asfaltu z Chebu do Plané, ať si užíváme raději přírody), jsme zapadli do lesů a napojili se na hraniční stezku.

Na první den jsme měli naplánováno 30 km a tam, kde to půjde, se hlavně držet na hranicích. To ale trochu ztěžovaly hraniční potoky a mokřiny kolem nich. A tak se hraniční stezka musí střídat buď s broděním, čvachtáním, anebo motáním se v lese a hledáním sušších míst.
Přímo na hranicích na této etapě čekají hned 3 zajímavá místa (a pro nás také zcela nečekaná, vypadá to, že budeme muset zapracovat na našich přípravách!).
První z nich, Most Evropy, už podle názvu napoví, že to bude něco velkolepého. A taky, že ano! Roztomilý dřevěný mostík vedoucí přes hraniční potok - jeden jeho konec v Německu a druhý až u nás v České republice! (Postaven byl na počest českoněmeckého přátelství v roce 2008 a leží jen 6,5 km chůze z Aše.)



A jen o pár set metrů dál se nachází zřejmě nejpůsobivější místo celého Ašského výběžku. Nejzápadnější bod ČR! I kdyžje možné, že tu atmosféru vytvořila hlavně ta silně prozápadní kombinace slunce zapadajícího směrem na západ od Nejzápadnějšího bodu ČR!



A nejzápadněji položený bivak!

Druhý den, po propršené noci (začínáme si myslet, že si na nás to nepříznivé počasí snad musí vždy vyhradit extra čas), jsme vyrazili dál- na Trojstátí, místo, kde se setkává ČR se Saskem a Bavorskem. (Z nejzápadnějšího města ČR, Hranice, je vzdálené asi 5 km, vede sem naučná stezka „Na cestě k Trojstátí“).

Takže po dlouhé době krásných a přitom pohodových 45 km Ašským výběžkem!

Příště vyrážíme na delší pochod, tak co myslíte, že bychom už příště napsali o přechodu celých Krušných hor?

 

 

Další příběhy, mapky i fotografie z našeho obcházení České Republiky i odjinud najdeš na www.cestujsemnou.cz nebo na našich sociálních sítích na FB nebo IG Cestujsemnou.cz.

Tak zase příště ahoj!

 

 

 

 

  Napište příspěvek

Slouží pouze pro odpověď, nebude nikde zobrazen.

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace